"Pojďte se posadit všichni k nám, ať jsme u jednoho stolu! My tady teď zapálíme svíčku a pošleme kolovat kamínek, což už všichni znáte, tak abyste se nebáli, že o to přijdete... Kdo má kamínek, ten vypráví, co krásnýho zažil o prázdninách. A začnu třeba já."
Jsem na školkové třídní schůzce, kterou právě takhle uvedla jedna z Adriánkových učitelek.
Přemýšlela jsem, že vstanu a rychle vypadnu, než na mě přijde řada a někdo mi podá kamínek. Nikoho tady neznám a nic mě nezajímá, kromě syna, na kterýho jsem se přišla ptát. Jenže tady se evidentně sešla výborná parta nejlepších přátel, co jsou zvědaví, jak se kdo v létě měl.
Dobře, OK. Vím, že teď nemůžu odejít. Ani se tomu vyhnout. Že bych třeba řekla, že se mi nechce nic vyprávět a poslala kámen dál. Jsem tu nová mezi všemi. A teď úplně v prdeli.
Na poslední chvíli jsme Adriánka před koncem prázdnin zkusili přeřadit do jinýho oddělení a vyšlo to. Nechodí do třídy už jen s devíti dětmi, ale s pětadvaceti. A všechny mluví, o což nám šlo. Aby syna táhly, aby se víc snažil, rozmluvit se taky. Ještě pořád se stává, že mu sem tam nerozumíme, i když se snaží. Ale naštěstí ho to nerozhodí. Mívá i náladu udělat ze sebe šaška a přitvrdit, třeba že použije dětské slabiky z Mimi šéfa, což je animák. GUGU GAGA!
Tak tedy jenom proto, že nám tak vyšli vstříc, proto, abychom mu už brzy všechno rozuměli, tady budu dneska večer vyprávět cizím lidem. Aniž si myslím, že je to zajímá. Mám sucho v krku, klepou se mi ruce a z toho, co vypráví ostatní, nevím nic.
Léky proti případné úzkosti jsem nechala doma. Nějak mě nenapadlo, že by mě tu někdo dostal do úzkých - Nemohla bych jim to sepsat a poslat třeba na mail?
Všichni se smějou, pokládají si doplňující otázky a zážitků, co stojí za řeč, mají nečekaně dost. Já přemýšlím, kolik takových mám já. O který se stojí za to se podělit s cizími. S pocitem, že vůbec nikoho nezajímá, cokoliv řeknu, jsem oddrmolila o kole, jak se mi povedlo Adriánka v létě naučit jezdit a jak jsme se pak radostně objímali.
I děti tady mívají dopolední sezení kolem svíčky a povídají si a zpívají. Nakonec ji někdo smí zfouknout. Pochopitelně chtějí všechny, ale šťastlivec je jen jeden.
A já tady teď doufám, že to nebudu já. Podle mě tady o to bude boj, jak na ně tak koukám.
A hlavou se mi honí jedna zásadní otázka, na kolik extrovertů připadá jeden introvert? Fakt na pětadvacet?
V létě na chalupě, během soutěže hasičů, prohlásil Mirek nad pivem, že jsem zklamaná, že letos s nimi nezávodim. Ale prý letos ženský nezávodí vůbec, protože nikdo nedal dohromady tým.
"A ty bys fakt měla zase zájem?" Zeptala se mě jedna z dobrovolných místních hasiček.
"To by teda měla!" Odpověděl za mě Mirek.
A tak jsem byla zapsána do soutěžního týmu na září, kdy soutěž proběhne v nedalekém městě. Pokaždý, když se naskytne nějaká taková výzva, anebo příležitost být součástí nějakýho nevšedního tajtrlíku, jdu do toho. Jako loni, anebo jako předloni divadlo.
Jsem asi sběračka nahodilých zážitků.
"Mluvit o sobě před lidmi" bych dobrovolně nesebrala...
Ozvaly se holky ze vsi, jestli by mi nevadilo běžet s hadicí. No jasně, že nevadilo. Dávej!
A pak mě povolaly na zkoušku. Přijela jsem tedy. A sešla se s nimi na návsi. Vezly jsme jakýsi vozík na pole. A kluci vezli hadice a káď na vodu a všechno možný, o čem nemám ani páru, jak se nazývá, ani k čemu slouží. A to ani teď, po soutěži.
Bylo ne úplně teplé, zářijové dopoledne, proto mě při pohledu na káď plnící se vodou, napadla další zásadní a důležitá otázka. Nenamočíme se, že ne?!
Nevzpomínám si, že by mi někdo odpověděl. Bylo mi tedy jasný, že namočíme.
Koukala jsem na svoje čerstvě přelakované nehty. Jestli stačil lak zaschnout a neublížil mu ten převoz rekvizit.
Jo, přišla jsem si možná trochu jako na divadle, hadice mi moc blízké nejsou, nějaká proudnice jakbysmet. To slovo jsem slyšela poprvé v životě. Ale je tu legrace.
A já jsem sympatická holka, která když do něčeho jde, tak sere na lak, takže když mi proudnice nechtěla držet na paletě a pořád se kutálela dolů, šla jsem s ostatními hledat kamínek v trávě. Nehtem jsem se pokusila jeden objevený podrýt a v tu chvíli jsem se sama sebe ptala, kým to vlastně jsem. Tou, co jí je fuk čerstvě nalakovanej nehet, anebo tou, co jí je fuk, čím podložíme tu věc. A zaryju jen naoko anebo pořádně hluboko.
Nebylo potřeba dobrat se odpovědi, někdo vykřikl, že mi to podloží vajglem.
"Běž si vybrat nějakej pásek tamhle do auta a vezmi si helmu."
Prosim? Jak jako pásek, jak helmu... dyť jsem načesaná...
Pásek - úplně nemožnej, pánskej, jsem si měla utáhnout kolem pasu. Který nemám. Ale všichni se dívali, jak utahuju.
Když se mi pod ním i nad ním vyboulilo břicho a na hlavu mi narazili helmu, cítila jsem se úplně, jak se moderně říká, vycommingoutovaná.
Teď o mně vědi všechno. Konečně se můžu soustředit na společnou věc.
A tak jsme nacvičovali. Kluci s námi. Oni mají svůj tým, ale všichni jedem za jednu vesnici. Jako předtím ve školce, i tady jsem byla nová. Nová pro tuhle konkrétní soutěž, protože ta probíhá trochu jinak, než ta zdejší. Kde jsem navíc neběžela s hadicí, ale nořila savici do kádě. A namočila se.
Proskočit oknem v dřevěné stěně, jak pes na cvičáku, pak hadice pospojovat a s jednou utíkat k terči a trefit se tím ukrutným proudem. Vysvětlovali, radili, já poslouchala a zkoušela to. S nevalnými výsledky.
Proudnici jsem trvale zasouvala opačně, než jsem měla, no a skok skrz to okno... Potřebuju větší sílu v rukou!
Doma jsem popadla činky, co mi dala Kiki. Kilový. Chvíle sranda, pak těžký, až nejtěžší. Jó, myslím, že fakt posiluju.
Věnovala jsem se tomu celý týden. Respektivě pět dní, do pátečního odjezdu na chalupu.
Tam jsme měli ještě jeden trénink. Poslední před zítřejší soutěží. Pochlubila jsem se, že jsem naposilovala paže. A nechala si potisknout oranžový tričko, stejně, jak to maj´oni.
Generálka proběhla bez chyby, zdálo se to v kapse. Tak zítra na závodech ahoj!
Jela tam se mnou Kiki s jejími holčičkami a pochopitelně Adriánek.
A hned, jak jsem se přidala ke svýmu týmu, neuniklo pozornosti moje vymazlený triko.
"Umim to nejmíň, ale nejlíp vypadám" - potěšila jsem ženy. Já, jejich sympatická kámoška z Prahy.
Kupodivu mě začaly ujišťovat, že není pravda, že bych to uměla nejmíň. Ony jsou sympatický doopravdy.
Než jsme přišly na řadu, prožívala jsem podobné pocity, jako když ke mně pomalu putoval kamínek na třídní schůzce.
Všude plno lidí, co přijeli fandit ze všech koutů Jižních Čech. Vlastně jedinej, kdo mi v obecenstvu nevadil, byla Kiki s dětmi.
A pak to přišlo. V helmách a s utaženými pásky stojíme na startovní čáře. Teď!
Běžím, popadám proudnici, strkám si ji za opasek, do rukou beru dvě těžký hadice a s nimi utíkám k tomu oknu. Hadice jím prostrčím a podám kolegyni a pak se sama drápu nahoru. Cítím jak to nejde. Jak mám těžký tělo a slabý ruce. Ty posilovno.
Prolezla jsem až na druhý pokus a běžela k hadicím. Tuhle odhoď, tyhle spoj, do týhle proudnici zapoj, s tou utíkej co nejrychleji, ať už klečíš na čáře a můžou pustit vodu. Jako jó, nějak jsem tam doběhla, nějak to tam nastříkala, ale mohlo to jít líp. Ten pocit z neschopnosti vydrápat se do dřevěnýho okna ve mně zůstal a dost možná proto jsme skončily až čtvrtý.
To jsem teda skoro mohla zůstat za dámu a nechat si svý karty pro sebe. Ale zas bych přišla o ten večer v hospodě.
Kluci totiž se svým týmem vyhráli, a tak se slavilo dlouho do noci, a i když jsem musela s Adriánkem odejít dřív, ten večer za to stál.
A ještě jsem si vytvořila jeden nahodilý zážitek. Přesněji, zážitek z nahodilé události. Vešla mi do butiku Španělka, co neuměla slovo Anglicky. Já Španělštinu poznám, protože jsem ji měla na střední, nicméně pamatuju si z ní, kromě několika základních slov, jednu jedinou větu. Aniž bych tušila proč, jde o větu Balím si kufry.
Yo haciendo las maletas.
Ještě nikdy jsem ji, přirozeně, nepoužila. Až dnes.
Paní mluví a mluví a jediný, co vím, že Španělsky. A že vůbec nechápu, co chce. A jelikož mluvila i potom, co už musela chápat, že já nechápu nic, rozhodla jsem se, že to řeknu.
"Yo haciendo las maletas," sdělila jsem jí zpříma do očí.
Nezarazilo ji to, naopak, potěšeně se usmála se a hovořila dál.
"GUGU GAGA," řekla jsem. A ona se zvesela rozloučila.
Večer potkám kolegyni a ona mi vypráví, jak otravnou Španělku tam dneska měla. Prej mlela jenom po jejich a nesvedla s ní vůbec nic. Do teď neví, o co jí šlo.
"Mělas zkusit GUGU GAGA," reagovala jsem.
Kolegyně se zaraženě rozloučila :)
***
Ten pásek si utáhni na maximum! I kdybychom měli přidělat dírku!
A můžeme tě už poprosit k hadici?
Já, prodavačka. Gugu gaga?
Já, maminka. Večer budou schůzky.
Žádné komentáře:
Okomentovat