Ve školce jsme měli zas akci. Vítání nových dětí. Tedy se to týkalo i Adriánka.
Měli je ošerpovat, a jinak mělo jít o piknik třídy. S Clivem Owenem. Protože on tam vodí dceru.
No a já, coby introvert, jsem doufala, že tam nebude zase kolovat kamínek, kterým si rodiče předávají slovo…
Prostě nechci mluvit přede všema, kdo by taky chtěl?!
Všichni. Kamínek totiž putoval. Posadili jsme se, na vyzvání třídní, podél zdí herny, protože malý kruh by nestačil, kolik nás tam bylo, a otázka zněla: V jaké úpravě máte nejradši brambory?
To snad ne. Proč to koho zajímá?
Každopádně, jak to má rád Clive, to si docela ráda poslechnu. Už míň chutě jeho ženy…
Od minulé sešlosti kolem stolu, během třídních schůzek, vím, že jsou tu všichni extroverti, co se rádi poslouchaj´, a proto i pokládaj´doplňující otázky, aby se slyšeli zas, i když kamínek je už u protinožců.
"Mám rád bramborák."
"Mám je nejradši zapečený, se slaninou."
"Já bramboračku!"
"A s pečivem nebo bez?"
"Přijde na to, někdy tak, jindy onak…"
No prostě bla bla bla.
A mezitím, co se kamínek, přes všechny doplňující otázky, rychle blíží, si ujasňuju, jak mám ty brambory vlastně ráda já. Napadá mě jediný, kromě kaše, kterou tu miluje každej čtvrtej. Na loupačku! A dodám, že z ohně, ať vidí, že jsem ok. Teda žádná fiflena.
"Já vzpomínám, jak jsme jedly brambory z ohně, jako děti, u babičky…" Dal se slyšet Clive.
No teda! Máme to podobný, ten bude koukat!
"A já mám moc ráda brambory na loupačku," pravila v tom jeho žena.
To si dělá prdel.
Takže teď, když řeknu totéž, budu vypadat, že chci bejt jako ona. Skvělý.
Protože jako ona bejt rozhodně nechci. Ona je totiž "kluk v sukních". Není na ní nic ženskýho a to mě udivuje. Protože Clive je pořádnej chlap!
"Adriánku, řekni jaký máš rád brambory," vybídla jsem syna, když mu byl do ručky vložen kamínek.
"Bamboy!" Vykřikl.
"No ano, ale vařený, jsi řikal, že jo?"
"Važený bamboy!" Oznámil všem.
Nato jsem si od něj vzala ten zpropadenej šutr a s vědomím minimálně třiceti sledujících posluchačů jsem nervózně pravila, že já na loupačku.
Kurva dodej k tomu něco, co neřekla i ona… Napomínala jsem se v duchu.
"S podmáslím," vypadlo ze mě.
"Hmmmmmmmmmm," znělo třídou uznale z různých koutů. Bodovala jsem.
Ačkoliv podmáslí jsem pila naposled asi jako pětiletá.
Pak se přešlo ke zpívání. Chlápek s kytarou a trampské songy. Seděli jsme kolem kotlíku plného brambor, co děti na půdě školky vypěstovaly, a proto byly ústředním tématem, kromě nových žáků, právě brambory.
Místo zpěvu jsem jenom otevírala pusu, protože jsem byla nejen jediná introvertka, ale evidentně taky nezpěvačka.
Adriánek se najednou postavil a začal tančit. Přesunul se dokonce do středu kruhu, aby byl hvězdou večera, s nežádoucím efektem, hodit pozornost na mě.
Co teď udělám? Jedinej tu tančí, když se má sedět a všech pětadvacet dětí to respektuje. Zavolám si ho? Nebo ho budu povzbuzovat? Anebo si zakryju oči, abych nechala ortel na učitelkách?
Koukám do koberce.
Ostatní mu fandí, baví je. I učitelky.
Pak ho (je) konečně ošerpujou a jde se kalit. Tedy piknikovat. Brambory pečený, co jsou málo maštěný, jsou k mání. Ale namísto podmáslí, je tu díkybohu víno. Musim si nalejt. A hned znova.
Přijel pro nás Mirek, až skončil v práci. Propásl možnost jim tady všem říct, jak má rád brambory.
Asi týden nato jsme se rozešli. A teď je to tak. Zvykáme si na novou situaci. Sice je má rád taky na loupačku, ale ono to holt vždycky nestačí.
"Nejsi vůbec dnešní, správně se rozchod do médií oznamuje takhle," prohlásila Kiki: "Je to pravda, ano, bohužel, dospěli jsme k tomu po vzájemné dohodě, určitě v tom není nikdo třetí a jsme oba dál rodiče našeho syna, na kterym teď nejvíc záleží, takže jsme tu dál pro něho a snažíme se, aby na něj náš rozchod měl co nejmenší dopad. Je to těžké období pro nás všechny, takže se k tomu nechci víc vyjadřovat, děkuji.
- Prostě ať to má šťávu!"
***
Žádné komentáře:
Okomentovat