Kráva, článek první

 Vítám svý čtenáře na nový adrese, a hned vám musím říct, že je strašně divný, takhle si někam přehodit blog, jako by se nechumelilo. Že to jako jde.

Totiž, ono to jde, technicky je proveditelný skoro cokoliv, ale jak komu! To je to. Ač mi z původního serveru (Blog.cz, pozn. aut.) chodily rady, jak na to, nepomáhalo to. A to jsem se, myslím, dostala celkem daleko! Respektive do mnoha slepých uliček a zase zpět. Založit jinde jsem zvládla. Ale to zálohování a přesun článků - ani po několika hodinách ne a ne to klapnout. Hodinách...

A tak jsem poprosila Martina, toho mýho nej kámoše, aby to dotáh. On si zřejmě myslel, že jsem se ani nepokusila, že hned otravuju, ale snad je to tak lepší. Než kdyby si moh prohlídnout, co všechno jsem učinila a s jakým výsledkem, a hlavně, kolik času jsem tomu dala.

Takže nejlepší je: "Hele, zas já, ta bloncka, co prostě neví, jak dál..."

A chlap už kasá rukávy, aby byl tomu křehkýmu, slabýmu a nebohýmu stvoření nápomocen.

(Jestli se taková fakt vidim? Já spíš, než on... ale z nějakýho důvodu to zabralo, jako pokaždý.)

Jinak, děkuju, že mě sem následujete, abyste si početli o dalších mých životních peripetiích, a jelikož jsem se, jak vidno, rozhodla jejich vyprávění nezanechat, (samozřejmě na vaše naléhání!), jedeme dál.

Niternice, ročník devátý, článek 969.

Jak už víte, tohle léto trávím ZASE na chalupě v Jižních Čechách, a po celé prázdniny jsem tzv. pendlerem. Jelikož vozívám Adriánka do Prahy jeho tátovi, a když mi ho po víkendu vrátí, vracíme se zpátky na jih.

Za babičkou, jejím psem Bobíkem, za naší maminkou, která tam rovněž tráví léto, no a za každým, kdo se tam přes prázdniny ukáže. Děsně je baví, že oproti nim jezdívám do Prahy v pátek a na chalupu v neděli. Připomeňme si, že naše rozvětvená rodina má v téže vsi hned několik chalup, takže v zastoupení "Pražáků na vsi" máme většinu. 

Přesto pořád udivujem. Když ještě Adriánek navštěvoval balet, nešlo to chápat zejména vesnickým klukům, (s basketem je na tom u nich hned líp). A teď jsme je s Kiki v hospodě dostaly zas. Vzaly jsme si pivo s sebou a odešly s ním na hřiště, co stojí za barákem. Kvůli dětem. Sedíme u dřevěnýho stolku v trávě, kecáme, děti pobíhaj kolem a já si najednou uvědomuju, že ze sebe už nějakou tu chvíli shazuju miniaturní broučky, co jsou tady úplně všude... "Hele, neni to náhodou klíště?" Natahuju paži s broukem ke Kiki očím a ona rozhodí rukama, že fakt neví, ale jdem radši okamžitě do prdele. Přesně takhle to řekla.

Svolaly jsme děti a stavily se ve výčepu zaplatit, a jak hospodskej sčítal naši útratu, vidim na sobě toho broučka zas.

"Koukni, je tohle klíště?"

"Né, neni, klid," usmál se Karel.

"Aha. My se bály, že jo, lezlo to tam po nás v houfech!"

A Kiki to rozvedla: "My totiž posíláme klíšťata, co si vytáhnem, na rozbor. Jestli nejsou infikovaný, víš."

"Prosim?" Přestal sčítat.

"No, člověk má aspoň jistotu! Akorát, že je to děsně drahý, dva hadry za jedno. Proto jsme z toho hřiště utekly, já už měla vidinu těch utracenejch tisíců, chápeš..."

Jenže nechápal a kroutil hlavou: "Ty vole. Tohle můžou dělat fakt jedině Pražáci."

I proto si myslim, že jsme tam tak trochu nepochopení.

Na druhou stranu se jim jeden nezavděčí - chci se svézt traktorem, nechápou to. Chci si zkusit krmit slepice, to samý. O kravách nemluvě. Jít na houby je krásně strávený dopoledne, kdežto oni prostě nasbíraj houby a jdou si je domu připravit. Nekochaj se. Neobjímaj stromy, nefotěj si les. Já jsem třeba stále lačná po čemkoliv venkovskym, co tamní život skýtá. 

Naštěští tam mám kamarády z dětských let, co dokážou nasytit tyhle mý neodbytný touhy. Loni v létě, na soutěži hasičů, mi jeden podává klíček od svýho traktoru, ať jdu jako na to. A dál viděl jen šmouhu, jakou rychlostí jsem tu příležitost využila.

Anebo třeba kydat, čepovat pivo. Pást. 

Zajímavý je, že když maminka se strejdou stloukají babičce dřevěný truhlíky podle inspirace z Pinterestu, koukám spíš, jak se zdekovat, než přidat ruku k dílu. Je děsný horko - radši si je jen vyfotim. Ať se jednou ví, kdo to stavěl. To je taky důležitý. A když mi 84letá babička uvaří obídek, a já k tomu dostanu chuť na rajčata z těch truhlíků, co už se v nich stačilo urodit, jdu si klidně ještě před usednutím ke stolu natrhat. Natolik vesnickýho ducha já mám. A natolik jsem ochotná potlačit hlad!

Ovšem ať mi babička hned nepodává hlubokou mísu s tím, abych to sklidila rovnou celý. To by mi jaksi vystydlo maso na talíři. Nechci teď sklízet úrodu, chci jen pár červených kuliček k obědu...

A tak to dopadá tak, že já si trhám do dlaně, zatímco babička vedle mě sklízí do tý mísy. A připadám si jako celosvětová ostuda, proto se jí začnu nabízet, že to jako teda dodělám, ale ona mě naštěstí posílá ke stolu.

Někdy si nejsem jistá, že myslím vážně, co píšu. V prožitku je to mnohem snesitelnější, než v přiznání.

Večer, když se tak nějak všichni z těch našich chalup slezem u babičky na pivu, protože hospoda bejvá otevřená pramálo, na naše potřeby, ptá se mě někdo, jak se bude jmenovat moje další knížka. 

Povídám, po pár pivech, že třeba Pražák na vsi. Že tady mám hodně podnětů. Hlavně z vlastního soudku. Anebo Kráva... Vylítlo ze mě. V nějakym záblesku sebereflexe snad.

"Kráva? Jakože ty? To by možná bavilo," slyším od stolu zhodnocení mýho výkřiku do tmy.

Ač tma ještě není a moje zhejčkaný móresy probíhaj na světle Božím.

"Mami, už ti tam spadaly nějaký lískáče, to by mě zajímalo, jestli už jsou zralý, anebo je shodil vítr," vstupuje do naší hypotetický debaty maminka s oznámením mamince svojí. A já? Už tam běžím! Že je vyzkouším. 

"Tak si vem lavór, ať to všechno pobereš!" Slyším v zádech zas výbornej nápad. Když mám na stole pivo, co si nemínim nechat zteplat, a ke kterýmu si přeju nalouskat jen pár oříšků...

Nejhorší je pocit - teď bez legrace, že přijdu pod ten strom a úplně svobodně, nespoutaně seberu z trávy několik těch lískáčků. Je léto a já si tady tak sbírám oříšky... Není to paráda? 

Jenže celý tohle divoký, nespoutaný, letní mámení, mi pokazí, po příchodu zpátky ke stolu, hlášky jako: "To jich neseš jenom tolik? Bylo jich tam mnohem víc!"

"Jano, já ti řikala, vem lavór, tohle je sklízení k ničemu!"

"Ale já nebyla sklízet, jen otestovat, jak to s nima vypadá!" Čílim se.

"Aby tam pak babička musela ohejbat záda?"

Mezitím někdo rozlouskne jeden, druhej další, já třetí, až se zjistí, že do poživatelných ještě nedozrály. A najednou je fajn, že jsem nesklidila úrodu, že jo! Takže si úplně zbytečně připadám jako rozmazlená měšťačka, co si míní sklidit jen to, co - teď se nabízí slovo "nezasela", ovšem pravda je přívětivější. Ke mně. To, co CHCE.

Chci jenom to, co chci! To zní jako dobrá průvodní věta k té další knize. Ke Krávě. Když v ní teda viděj takovej potenciál...

Tím končí první článek na nový adrese starýho blogu a doufám, že mi o sobě dáte vědět, ať se tu nepřiznávám zbůhdarma.

***

PS: Jelikož Martin přehodil fakt jen ty články a nenapadlo ho pořešit design, měšťáka línýho, hrála jsem si s ním celej den. S tím nastavením, ne s Martinem :)

A musím bohužel zkonstatovat, že mi nejdou nahrávat obrázky. Musela bych zřejmě přes nějakou aplikaci, či z netu, nemám na to v mobilu kapacitu, v životě čas, a v hlavě buňky. Zato mám nápad. Na instagramu mám účet "jana_sobíšková" a tam jsem velice aktivní v přidávání fotek. Ze života a tak, ty svý upravený parádičky, jak jsem už psala. Prozatím tedy takhle...

Krásné léto vám všem!