Jak se dělá knížka

 Tak prázdniny jsou za námi a září je tu. A přinese Butikovky, na kterých jsme přes léto dělali. S mým hvězdným týmem, totiž. Musím říct, že jsem si spolupracovníky k výrobě knihy vybrala dobře - nejsem zvyklá mít šťastnou ruku... Jak korektor, tak grafik, i slečna ilustrátorka, všichni úplní profíci a já nemusela vznášet námitky, že bych to či ono chtěla jinak. Pouze jsem pár záležitostí vysvětlovala, jako třeba, proč mám v textu jednu větu přeškrtnutou. Že záměrně. To jsem si musela obhájit. Přirozeně nestačil argument, že se mi to zdá prostě dobrý. Anebo můj čmáranec tří stejných Korejek, co si o nás myslí, že jsme všechny stejný. Nakonec, když jsem vysvětlila, že v tom není žádný rasistický podtext, ale odpozorovaná skutečnost, přišla mi od grafika odpověď, že obrázek nezařadil jenom proto, že na něj zapomněl. Jinak s ním nemá problém, dokonce mu přijde trefný. Ovšem, co neprošlo, byla reálná loga značek Chanel a Louis Vuitton na zavazadlech nóbl dámy vyobrazené na přední obálce knížky. Kiki si to prej myslela. Že se to nesmí. 

A jelikož my ostatní na to přišli pozdě, nebyl čas to předělávat, a tak na kufru proběhl rychlý výmaz elek a véček, jen chanelku se naštěstí stihlo zfalšovat.

(Doufám, že víte, co je chanelka! Jestli ne, potřebujete číst Butikovky!)

Při práci na nich jsem žasla hned několikrát. Teprve jsem pořádně nahlédla do zákulisí celýho procesu výroby knihy, respektive přípravy knihy k tisku, a je fakt k nevíře, co je na tom neviditelný práce. Korektor opraví pravopis, to je jasný. Redaktor se pozastaví nad souvislostmi, logičností, časovou posloupností, spádem děje, a třeba se mě najednou zeptá, proč ta Sabina volá tý Justýně, když jsou vlastně spolu na směně. Já si ten odstavec přečtu znovu a odpovím: Protože jsem úplně blbá. Já i Sabina.

Ale to, že na podzim v krámu vystavujeme jarní kolekci, napadnout nemohl, i kdyby chtěl, protože to prostě logiku má. Jestli ji v tom nevidíte, víte co potřebujete číst... :)))

Opravený text putuje grafikovi. Ten mi pak pak pošle šokující úkol. Označený odstavec o dvě až tři slova zkrátit, k dalšímu naopak větu přidat, zde ubrat pět slov, tady přidat deset. A to proto, aby se třeba nestalo, že věta končí na nové stránce, kde začíná další kapitola. To je totiž nehezké.

Anebo aby odstavec nebyl příliš zhuštěný, oproti ostatním. Zkrátka, aby to nějak vypadalo. Pak přidá obrázky, co mu naskenuju. Ovšem nejdřív všech padesát očísluje a zadá mi další šokující úkol. Čísla obrázků přidělte k číslům stránek, kde mají být. Ve tvaru obrázek - stránka. Tedy např. 13 - 33. Což pro mě znamená znovu si celý text pročíst, abych našla místa, k nimž se ty moje čmáranice vztahují. Práce na dvacet let. Protože mě tyhle technický dodělávky moc nebaví.

Nejdřív jsem mu nabídla, ať obrázky rozhodí, jak to vyjde. Ale nesouhlasil. A já si stejně hned říkala, že bych si tu mravenčí práci měla dát, hned mě svědomí proplesklo. Takže nebylo zbytí, i tohle ke spisovatelství patří.

K těm čmárancům, co ilustrují příběhy v knížce, tak to jsem si zkrátka jednoho večera sedla nad vínem, vzala synův blok a nechala tomu volný průběh. Volnou ruku. Hlavně žádná křeč. Žádná snaha - vždyť malovat neumíš. Tak si na nic nehraj, jen to prostě zachyť. Když máš tu potřebu... Překvapivě jsem tu noc vzniklé "obrázky" nemusela obhajovat vůbec. Prostě je tam grafik dal. Snad pro kontrast s těmi souměrnými odstavci :)

Pravda ale je, že mě ty čáry máry baví, baví i Kiki a snad pobaví i čtenáře. Já vlastně nic jinýho nechci, než bavit. Neni to málo? Dokonce jsem nabídla všem doma, aby se zapojili. Ať načmáraj´ nějakou paničku nebo šaty, ať se taky pobaví, ale šla do toho jen maminka, takže i její malůvky v knížce budou. 

Zvláštní kapitolou pro mě, jako pro autorku knížky, byly vsuvky mezi mými řádky, kde si dopisoval grafik s redaktorem. Já to totiž nejdřív nepochopila - že jsem jen v kopii. A začala jsem jim do těch bublin odpovídat. Jeden třeba napsal druhýmu: Tady kurzívu. A já na to: Dobře, souhlasím.

Podobně jsem se jim vyjádřila k půlce knížky, než mi došlo, že je to mezi nimi a mně se nikdo na nic neptá. Aspoň věděli, že maj´moje požehnání.

A teď je ten vymazlenej rukopis v tisku, aby z něj 14. září vyjelo 1000 kusů krásných Butikovek a zamířilo do regálů knihkupectví, a taky k těm, kdo si je předem objednali. Kdo pomohli jejich vzniku. Ty chci svými historkami z butiku, doprovozenými neumětelskými obrázky, nejvíc pobavit. Snad se mi to podaří, doufám, že mi dáte vědět! :)

Znuděný Adrianek vysedává na okně v medvědím kostýmu, zatímco já páruju čmáranice a stránky. Kdo dělá víc? :)