A další moje psí kusy
Tak knížka je na světě, pokřtěná a právě rozečtená na pár nočních stolcích, případně v kabelkách. Aspoň podle mý statistiky. Mám už něco ohlasů, které mě udělaly vesměs veselou, což bych řekla, že není jednoduchá věc.
Radost ve mně vzbudí, když se děje, co si přeju. A to fakt není často. Častěji se stane jen půl toho - vidím z vlaku louku a na ní lišku a srnku. Jsou tam vedle sebe, prostě pecka nevídaná, ale - nestíhám to vyfotit! Takže mi z nevšedního zážitku zůstanou akorát tak rozpaky. Fakt tam byly spolu a já nemám fotku?
Ale vás by možná, víc než liška a srnka pospolu, zajímalo, jaké psí kusy jsem prováděla, abych tentokrát knížku zpropagovala líp, než Metoděje, kterého mám v garáži. Jako kéž ho bych měla v garáži - to by mi například udělalo velkou radost. Vzala bych ho domu... Mluvím ale bohužel jen o knize.
Dlouho jsem měla za to, že jdu dobrou cestou, když nahrávám vtipná videa. Ségry mě brzy vyvedly z omylu, takže jsem prožila klasickou autorskou beznaděj, než mi někdo napsal, že ho ta videa děsně baví. Co teď?
Pak jsem si všimla, že neznámí autoři svých prvních knih, se objevují v různých médiích, jako např. v rozhlasu, v časopisech... Kde jsou s nimi normálně rozhovory na téma jejich knížek - přesně to potřebuju taky! Ne, že bych se chtěla vykecávat v rádiu, pořád se považuju za introverta, takže si veřejné vystoupení neumím představit, naštěstí ani nemusím, protože se tam nemám jak dostat. Oni si to buď draze zaplatili nebo mají konexe... Je mi to jasný.
Abych si svůj názor potvrdila, obeslala jsem několik těch médií s otázkou, jak to ti lidi dělají, že bych taky chtěla představit knížku, ale nevím, co to obnáší.
Asi z deseti oslovených míst mi odepsali z jediného, a to hned. Stálo tam: Jak jste na tom v pondělí v devět? Rádio Blaník.
Co že?!!!!!!!!!! Maminko! Já přece nemůžu mluvit v rádiu! Kiki! Zuzi! Dělejte něco!
Všechny se pochopitelně shodly, že tam rozhodně musím, a ať přestanu bejt tak nemožně vyplašená. Zuzka dokonce řekla, že je to moje životní šance, tu knížku dostat k lidem, takže jsem se zhroutila a pak odepsala, že v pondělí v devět zrovna nic nedělám a proč se ptají.
:)))
"Uklidnili mě", že si jen popovídáme o knížce a o životě. Jestli já do toho pondělka přežiju, tak jim chcípnu tam, přímo ve vysílání.
Stejně mám pocit, že jdu proti sobě, proti svý psychice, proti svýmu ražení. Teď jsem tak nervózní - proč já si tohle dělám?
Vytiskla jsem si celý rukopis, protože v té době ještě nebyl knihou. I obálku jsem si vytiskla, abych ji tam ukázala - na mikrofon.
Hledala jsem si, jakou ukázku posluchačům přečtu, což mi ségry opět důrazně rozmlouvaly, zkrátka pečlivě jsem se na svých pár minut slávy chystala.
Když přišel den Dé, hodina Há a minuta Em, snažila jsem se právě dostat do budovy rádia.
Mačkáním tláčítka "Zvoňte"
Jenže bylo to marný. Minuty běží, nabírám zpoždění. Ve svý životní šanci!
"No, ano?" Ozvalo se z mikrofonu konečně.
"Tady je Sobíšková, já jdu mluvit do rádia!"
"Tak běžte normálně vchodem přes recepci, tenhle je služební!"
V úklonu jsem se omluvila, pár kroků popošla a přede mnou se dveře samy otevřely - stanula jsem před recepcí.
"Dobrý den, jdu do rádia Blaník, představit svoji knížku," ukázala jsem jí propocenou obálku.
Slečna mi poradila patro a víc ji to nezajímalo. Kupodivu.
Ale tam, nahoře, už jsem si připadala jako velká hvězda, a to jako fakt. Stál tam pan ředitel s moderátorem, uvítali mě, a zavedli do studia. "Původně jsme měli být v živém vysílání, ale kvůli opatřením to musíme předtočit," oznámili mi téměř omluvně.
Díky Bohu! Tak jsem se uklidnila, že se mi rozvázal jazyk a dokonce zmizel knedlík z krku a tíha z hrudi. Taky dýchat jsem už mohla. Bylo zřejmý, že to nakonec přežiju. Tím spíš, když moderátor řekl, že si to pak prostříhá. Úplně super!
Kéž bych vám tu teď mohla napsat, že s tou úlevou se obnovil i nějaký ten přehled a bystrost. Na otázku, kolik má moje první knížka, Metoděj Tott, stránek, jsem řekla, že asi 60.
"Takže tenoučká knížečka?"
"Nebo teda asi 90," opravila jsem se.
"Prostě čtení na jeden nádech," uzavřel to moderátor.
Doma kouknu, "tak schválně, jak jsem se (ne)trefila - Á, 176! To jsem ale kráva."
Jako jasně, nezáleží na tom. Kvůli Metodějovi jsem tam nebyla. Tak proč se na něj ptal?!
Dál se taky zajímal, jak probíhá proces snahy o vydání knihy. Neptej se! Rozhodně nechci do rádia říkat, že mi s tim pomohla rodina! - Ale opak jsem taky říct nechtěla, pomoc!
Pravda je taková, že rodina mi pomohla nejvíc, koupili předem nejvíc knih... Jsem jim vděčná za tu podporu a šanci. Ono se neznámým pisálkům skutečně většinou jen tak nevydává. Představa, že pošlu rukopis nějakému vydavateli a on odepíše, že jde na to, je úplně mimo.
V závěru svýho životního vystoupení v rádiu jsem byla ráda, že to nikdo neměl čas poslouchat, a že záznam není nikde ke stažení.
Takže mnou vedená propagace má celkově výtečnou úroveň a rozhodně knížce velice prospívám. Potíží knížky Butikovky je sama autorka...
Doufám, že ne, že si čtenáři budou chtít sami zjistit, jaká knížka je a nenechají se mnou odradit :))
V obdobném duchu se odehrál i křest Butikovek. Naplánovala jsem si ho tak, že křtít bude Agáta (Hanychová), která mi taky pomohla s propagací (daleko účinněji, než jsem si pomohla sama v rádiu), ačkoliv tu "čest", knížku pokropit sektem, si předobjednala Kiki. Coby butikovková Justýna. Sama ale usoudila, že tohle privilegium bude ideální přenechat Agátě, a tak jsme spolu pro ni natočily děsně vtipný video. Zuzka ho nesměla vidět.
Tu vytištěnou obálku, kterou jsem nakonec v rádiu neukázala, (aniž by tam někdo toužil po mých čtených ukázkách), jsem se rozhodla využít teď. Scénář k videu zvoucímu Agátu na křest, mě napadl v noci. Často nemůžu spát, protože přicházej ty nejlepší nápady... Vezmu obálku, ukážu ji Kiki, ta se zeptá, co to je, já řeknu obálka, (zatím dobrý, ne?:)) ona pije pivo a začne to s nim nečekaně polejvat, já se ptám, co to dělá a ona, že si zkouší, jak bude křtít. Na to já jí řeknu, že bych tohle ráda přenechala Agátě a ona bude kyselá... Dál jsem to neměla.
Ráno volám Kiki, že mám geniální scénář, ať přijde. Přeskočila ke mně plot a vyslechla moji vizi. Chvíli váhala, jestli do toho jít, protože je v podstatě plachá, ale nakonec mě potěšila, kývla. A tak jsem donesla pivo, otevřela jí ho a podala. "Je deset ráno," namítla v rozpacích.
"No ale večer nebudem mít čas, nedá se nic dělat! Takže na zdraví! - No a teď u mě sedíš a popíjíš, jo...," uvedla jsem ji znovu do děje.
"Hele, koukej," sunu k ní po stole papír s obrázkem.
"Co to je?" Ptá se podle scénáře, s flaškou u pusy.
"Obálka Butikovek," říkám já, jenže tónem, co se nám nezdá. Přetočit!
Na podruhý lepší, koukne na obálku a chce začít lít pivo, jenže nic neteče. Znova!
Při další načaté flašce konečně úspěch. Pivo stříká, teče proudem. A to úplně všude, po celým obýváku, do dálky a do výšky... "Co děláš?!" Vyhrknu. A Kiki, ač sama překvapená, nedala se vyvést z míry a křičí: "Zkouším si, jak budu křtít!"
Já bych teď asi měla říct, že ten nábytek, podlaha, div ne televize, zkropená pivem, vyvedly z míry mě. Ale bohužel mi to přišlo jako skvělý záběr, tak jsme jely dál. Šlo do tuhýho - oznámila jsem Kiki svůj záměr, nechat knížku křtít Agátou. A ona mě improvizovaně vyzvala k odchodu VEN. Pojď ven, ti řikám, pojď ven! Tam mě za to chtěla zlít pivem, ale jak to dopadlo, se podívejte na FB stránce "kniha_butikovky".
Agátě jsme to poslaly asi za hodinu, když jsme upily dost na to, abychom střízlivě zhodnotily, že je to dobrý. Odpověděla, že pokřtí. Jupí! Hned jsme to do videa zakomponovaly a křest Butikovek veřejně ohlásily.
Jak proběhl, o tom zase příště :)
Žádné komentáře:
Okomentovat