Kam se schoval duch Vánoc?

Tak naše vánoce... Je už pravidlem, že nejvíc si vánoční atmosféru užívám, když žádný vánoce zdaleka nejsou. Takže v podobě těšení se. (Protože těšení je součástí zážitku, jak mě kdysi poučil dědeček, když se na oko zlobil, že jsme přijeli bez ohlášení.) 

Stane se to třeba v létě, nečekaně, když procházím lesem a zavoní mi smrček. To se hned vidím u stromečku. (Který je pak umělý a nevoní ani náhodou). Vybájím si kompletně celou vánoční atmosféru a říkám si, že letos to určitě vyjde.

Někdy v listopadu začnu s nadšením zdobit, péct perníčky, shánět dárky a taky nutně potřebovat všechny ozdoby, co kde míjím, stejně jako ubrousky, mašle, papíry a svíčky... 

Ráda bych řekla, že jsem na to kápla... Začali jsme na vánoce jezdit k babičce na chalupu. Ona je s mými vánocemi od dětství spjatá. Její výzdoba, cukroví, atmosféra... Tak kde to dneska je? Výzdoba je stejná, cukroví taky, i ten betlém... Přesto dál a dál jen hledám ducha vánoc. Ztracenýho ducha vánoc. Ani ve vaječňáku nebyl - ale je to o něco lepší. 

Adriánek problém s absencí atmošky nemá. Těší se na dárky a pořád o nich žvaní. Taky se z nějakýho pořadu dověděl, že Ježíše ukřižovali a pobrečel si. Myslím, že je to normální zrání.

Brzy mu bude šest a jelikož se znovu všechny obchody zavírají, měla jsem během vánočního týdne u babičky jeden důležitej úkol. A to, sehnat dekorace na narozeninovou oslavu. Balónky, talířky, kelímky... Jenže babička si nepřála, abychom kamkoliv chodili. Bojí se nákazy. A protože to chápeme, nechali jsme se před příjezdem k ní otestovat. Jenže teď fakt potřebuju ty oslavný prvky. Jak to udělat? Do obchodu nesmíme, jen do lesa. Tak jedem do lesa. Ale dneska autem a do nějakýho vzdálenějšího... Tahala jsem Adriánka přírodou, snažila jsem se, aby si pamatoval hlavně výlet a na nákup (rychlý nákup) rychle zapomněl. Přesto jsem mu radši zakázala o tom mluvit. 

"Babička se bojí korony, takže jí nesmíme vyprávět, že jsme byli nakoupit, dobře?"

"Tak jo!"

Šlo to hladce, už chápe, že někdy je potřeba, nechat si něco pro sebe. Jak říkám, pobírá rozumu.

"Tak kde jste všude chodili?" Zeptala se babička hned, jak jsme vešli do dveří.

"U rybníka a na poli. A ještě někde, ale to ti nesmíme říct!"

TAK PROČ TO ŘÍKÁŠ???

Na druhou stranu, co jsem čekala... Furt je mu ještě pět. Zajímalo by mě, jestli by to nenahlásil, kdybych to nezdůrazňovala.

Babička se naštěstí nezlobila, a když tak jen trochu, a to proto, že jsme jí nenabídli nákup, protože zrovna potřebuje kondenzovaný mléko - totiž do vaječňáku, kterýho už jsem vypila dvě láhve. Chce mi ho asi přidělat. K tomu pátrání po vánočním duchu.

Musím říct, že díky její péči a starání se o nás jako bychom byly děti oba, ne jen Adriánek, jsem si ty vánoce nakonec užila. Ale zrovna tak bych si užila jakýkoliv týden u naší milované a milující babičky. 

K vyvinutí nějaké činnosti, (kromě těch nepotřebných, jako vázat mašle na stromeček, lepit vánoční soby do oken nebo zapalovat purpuru a prskavky,) mě zaujala jen dvakrát. Poprvé, když prohlásila, že jde na ty řízky a já špatně rozuměla.

"Na třísky? Potřebuješ naštípat třísky?" Už jsem se skoro odebírala do kůlny. Protože štípat třísky se mi chtělo. Přišlo mi to dost vánoční. A v Praze to nemám.

A podruhý, když dělala jakési těsto a já se ptala, co to bude. Řekla, že pagáče ze slanýho těsta. A já rozuměla ze slavnýho. Už jsem chtěla začít pomáhat zjišťovat recept, když zopakovala slanýho a já už rozuměla. Tak jsem šla dokoukat pohádku. "Slavný těsto", zasmála se ještě z kuchyně. Ale byly hrozně dobrý i z neslavnýho, když je pak přinesla na stůl.

Takže jsme koukali na pohádky a já navíc popíjela ten vaječňák. Babička docela koukala, kolik toho zmůžu. Buď já piju hodně nebo ona málo.

Potěšilo mě pár neobyčejných zážitků. Sice ne vánočních - ale proč by ne...

Zavítali jsme do záchranný stanice pro zraněná zvířata, kam jsme jezdili celý léto, a donesli jim jablka a mrkev. Za to nám tam darovali jmelí, nádherný chvojí se jmelím plným bílých bobulek. Vlastně jsem nikdy větší nedostala. A letos až tohle, ač jsem sama darovala troje. (A darovala jsem bez rozmyslu i tohle - babičce. A ona si vzpomněla, že ho pro mě má taky...)

Pak se Adriánek mínil procházet po dně vypuštěnýho (SLAVNÝHO) rybníka Svět. V Třeboni. Přirozeně jsem mu to dovolila. Bláto bylo tak ztuhlý, že se do něj nepropadal, a tak jsem ho s klidem sledovala z mola, kam v letní sezóně připlouvá výletní parník. Za chvíli volá, že našel hračku a přinesl špinavou figurku námořníka. Asi kdysi někomu vypadla z té lodi. Tak si ji nechal pro štěstí.

Když jsme se před setměním vraceli kolem pivovaru k autu, všimla jsem si, že nám nad hlavami poletuje netopýr. Prostě normálně netopýr, ač je světlo. Kromě v ZOO jsem ho nikdy neviděla, Adriánek tuplem ne, takže jsme tam dobrou půl hodinu stáli a pozorovali ho. Vytrvale lítal dokola, docela nízko, a Áďa pokřikoval na kolemjdoucí: "Dámy a pánové, lítá tu netopýr!" (Ty dámy a pány má z televize - vývoj prostě ok.) A dámy a páni se taky zastavovali, a tak nás tam stála banda pozorovatelů, div jsme nevolali do zpráv. Když jsem poslala zkrácený video poletujícího netopýra našim a ségrám do naší komunikační skupiny "S maminkou", překvapivě nikdo nereagoval. Možná měli plno práce s chystáním Vánoc. Protože nemůžu uvěřit, že by je divokej netopýr takhle strašně nezajímal.

To já měla na Štědrej den jedinej úkol, přichystat stůl k večeři. Vzpomněla jsem si, jak mě nedávno ségry pozvaly do luxusní restaurace, když se něco zas slavilo. Protože tam jsem si zas vzpomínala na babiččinu kuchyni. Tak asi aby se to vyrovnalo. 

"Nemáš látkový ubrousky?" 

"Jenom papírový, Janičko," podávala mi babička troje vánoční na výběr. 

V Sasazu látkový byly. A instrukce holek zněla: "Šup s nim na klín. - A nediv se tak všemu!"

Hůlky jsem po babičce nechtěla, i když vím, že je má. Naučím se jimi jindy. Než na kaprovi se salátem.

Pak jsem měnila svíčky ve čtyřramenném svícnu a jedno rameno mi zůstalo v ruce. Babička se nezlobila a postavila trojramenný svícen ke zdi. Konečně se k ní dal přišoupnout úplně. Ušetří se místo.

Každoročně o Štědré noci jezdívám na půlnoční. A když to nejde, udělám si ji improvizovanou v podobě soukromýho rozjímání u kříže, třeba u takovýho, co stojí vedle kapličky na návsi...

"Babičko, jdu se vánočně cournout," oznámila jsem, když už si Adriánek hrál s naježenýma hračkama a babička ho láskyplně pozorovala. Nebyla proti, ale tak nedůvěřivě si mě změřila pohledem. Možná myslela, že mám nějaký noční rande. Je fakt, že nevím o nikom, kdo by šel v noci sám ke křížku. Byla jsem tam jediná, všude ticho, svatá noc... Jen výzdoba z oken blikala a já měla konečně vánoční náladu. Jen když šel někdo se psem, radši jsem zalezla do výklenku v klenbě kapličky. To vám bylo tak vzrušující! Někdo mě tam vidět, bude myslet, že jsem magor. Nebo že mám rande. A nechci, aby mě dotyčnej našel. Takže magor :)

Domů jsem si přivezla novej vaječňák, protože to salko jsme nakonec taky koupili, a u maminky jsem rozbila už jen skleničku. Střepy jsem měla v rybě - teď by se možná ty hůlky hodily. Pak jsme rozbalovali dárky a děti klasicky hulákaly a nadšeně pobíhaly pod stromečkem. Tedy dělaly přesně to, čemu jsme se chtěli letos vyhnout a proč jsme chtěli, aby se dárky rozbalovaly postupně. Zuzka se to chvíli snažila organizovat: "Tak teď Adriánek - pojďme se všichni podívat, co dostal..."

"Hmmm, hezký. A můžu teď já?" Křičela Violka.

"Né, já!" Volá Marianka.

"Prosím teď já!" Volal znovu Adriánek. Protože Julinka měla nějaký pořadník někde a rozbalovala si po svym.

A tak to s nimi Zuzka vzdala. Ačkoliv já mám ten rodinnej blázinec docela ráda.

Tak kam se schoval ten duch Vánoc? 

Procházela jsem se večerní, vánočně nazdobenou Třeboní, jedla kapra a salát z babiččiny kuchyně, stála v noci u kříže pod kapličkou, na Vánoce mnohokrát připíjela, vánoční koledy na návsi od dětí poslouchala. Lesem chodila, srnky viděla. Prskavky rozsvěcela, svíčky zapalovala, dárky balila, betlém zblízka studovala, abych synkovi přiblížila, kudy kdo přichází a co nese. Pohádky shlédla, zvyky dělala (vdávat se ani v novym roce nebudu). I jmelí nakonec dostala.

Přesto musím říct, že počínaje tím letním zavoněním smrčku u lesní cesty, přes zdobení perníčků a později stromečku, až do poslední kapky vaječňáku, ducha Vánoc jsem zatím znovu nenašla. Ale jak tak pozoruju ty naše děti, mám takovej dojem, že o něm něco ví...

"Hele, Kiki, koukni jak v tom vypadám a řekni mi, že to nemám od tebe!"

"Jako musim uznat, že v krámu to vypadalo líp, než na tobě... Ale mělas mě vidět v tom od tebe!"

"A jedu nakoupit, chceš něco?"

"Jo, čokoládovej puding, Julinka teď nic jinýho nesnídá."

Vezu pět čoko pudingů v prášku.

"Tohle nechci, toho mám tři prdele a nikdo to nejí."

"Ale dyť..."

"Ježiš, tys myslela, že chci takovýhle? Né, já myslela ty chlazený dezerty..."

Hodně štěstí, zdraví, lásky, pohody, splněných přání a úsměvů v roce 2021 přeju vám všem 

- a děkuju za přízeň.

Jana

Námořníček

Vánoční Třeboň

Ne, to nebude všechno pro mě - vezu domů všem!:))

Na vánoce pokolikáty?

Můžu teď já?

Ne!

Sasazu - děsně nóbl podnik