Proč ses tak změnil?

Když jsem sama doma, často si k úklidu nebo k čemukoliv, pouštím českou muziku. Lucii, Kryštofa... Když je slyším, mám tichou výčitku, k první kapele, že skončila, k druhý, že se tak proměnila její tvorba. Původní písničky mě oslovovaly daleko víc. Mám takový soukromý tip, pokud jde o Krajča, že se mu líp tvořilo, když nebyl tak šťastnej, jako je (asi) teď. Bylo to takový víc z hloubi duše, řekla bych. Opravdovější. Je to škoda.

Pak mi psal Martin, že je už celej den bez telefonu. Že mu v autě zapadl někam mezi řadicí páku a nějakou škatuli nebo co. 

"Prosim tě, to chce pinzetu!" Radím.

"No tak s ní přijeď, já tak dlouhou nemám," vyzýval mě.

A že to pro mě byla výzva! Druhý den jsem se k němu vypravila. Dlouhou pinzetu? Tu totiž mám. Na vaření, respektive smažení. To nás učili na kurzu v Kulinářském institutu, že se pinzetou krásně ukotví maso k osmažení z boku.

Vzal mě do garáže, ať se prý předvedu. Já na to, "podívej se, tadyhlenc takhlenc," zajíždím pinzetou do malý škvíry, "kde je ten mobil? Vždyť ho tam ani nevidim..."

"Protože vidět neni! Zavolej mi na něj," nabádal mě.

"Tak ono se ani neví, kde je?" Podivila jsem se a pinzetu na maso odložila. 

Začala jsem se ručně zabývat poklopem té schránky, pod níž telefon vyzváněl. Zdálo se, že to půjde rozebrat, jen přijít na to, jak.

"Hele nech to bejt, je to plast, něco tam ulomíš..., " lamentoval opírajíc se z venčí o dveře řidiče. Pod ruce mi dovnitř neviděl.

"Neboj, neulomim!"

"Já chápu, že tobě je to vcelku jedno, že když náhodou ulomíš, tak řekneš OOU, sorry, já nechtěla!" 

"Jo, to bych řekla, no," musela jsem uznat.

"No, takže se na to vyser, já si s tim někam zajedu."

Jenže to by tak hrálo, abych tu jen marnila čas, takhle před zkouškama. Tohle prostě musí jít nějak vyndat, vypáčit... 

"JÓ! Hele!" Křičím radostně.

"Jak se ti to povedlo?"

"Zabrala jsem. Nebojím se o to auto tolik, co ty, měls pravdu!"

Zvedla jsem uvolněný dekl řadicí páky a pod ním se odhalilo to zásadní - jen dva šrouby nás dělí od vyproštění jeho mobilu.

Jala jsem se mu ze sedadla popisovat, jak přesně ty šrouby vypadají: "Jsou to takový... jakoby hvězdy, ale s takovym širšim středem... asi budeš potřebovat nějakej jakoby... hvězdicovej šroubovák?"

"Já kurva vim, jak vypadá hvězdicovej šroub!!!" Upozornil mě přísně.

A jéje, mám co do činění s CHLAPEM... Respektive s egem. Který mám ale taky! Jenže já ho dovedu obratně (díky babičce) upozadnit...

"Jasný, jasný, a víš co? Já myslim, že líp si ty šrouby už vyndáš sám... Ty víš nejlíp, jakej vercajk na ně platí..."

"Aby ne!" Zahuhlal a šel vybírat ten správnej šroubovák, aby mě s ním v autě vystřídal.

Rozhodla jsem se, že mu budu svítit. Což mělo být taky velice důležitý (protože zas moje ego), kdyby si ale nerozsvítil na stropě... 

Za chvíli uvolnil ten dekl a telefon vytáhl. Nato mě zval na kafe. Povídám: "Hele dík, ale já tě teď asi spíš nechám o samotě s telefonem, po tom dni a půl odloučení."

Nechápavě zíral. 

"Co blbneš? Já nejsem ty, ani Kiki! Sociální sítě nejedu," ozřejmil mi pobaveně a šlo se na vánočku.

Jako já nemít přístup ke svýmu mobilu dva dny, tak se asi zbláznim. Docela dobrý, že jsou i lidi, co to dávaj. Nejsme na tom, jako lidstvo, tak zle! :)

Pak, s načechraným sebevědomím, že jsem prospěla chlapovi v technický záležitosti, i když jen proto, že jsem se nebála použít násilí, pustila jsem se do plnění svých školních zkoušek. Od rána to šlo jako po másle. Na rozdíl od spolužáků, naplánovala jsem si všechny zkoušky na jeden den. Protože zápis na ně probíhal v listopadu, kdy ještě nebylo jasný, že přijde další lockdown. Kdy jsem si tedy myslela, že budu muset do Ostravy. Na každou zkoušku zvlášť...

Nakonec jsem, s vypětím všech mně sloužících nervů, všechny testy zvládla. Psala jsem o tom domů. Tedy do naší whatsapp skupiny "s maminkou". A Kiki na to, ať k nim přeskočim na oslavu. Že je u nich brácha a otevřem víno...

Povídám si HURÁ! A skáču tam. Než se našel otvírák a v vybralo, na co budem koukat, vyprávěla jsem jí o škole. Jak je super. Jak mě baví. Jak je to něco přesně pro mě. Mně na míru! Rozplývala jsem se a Kiki se najednou otočila a bokem volá: "Hej Dane, už tam něco pusť!"

A teď bych vám chtěla vyprávět o svý první, ale úplně první práci pro skutečný médium. Pro časopis. Pro magazín. Dvouměsíčník. Vlastně jde o plátek, co se válí na parapetech lékáren. Některých. A je zadara.

Důležitý je na tom to, že jsem písemně přispěla do ČEHOKOLIV, co není můj blog.

Naše profesorka ze školy spravuje redakci magazínu, který se školy netýká. Protože nás tam vyučujou lidi "z branže". Tedy z médií. A napsala nám, studentům, že přijme nové redaktory. Výzvu zakončila otázkou: "Kdo se ujme rozhovoru s Richardem Krajčem?

s RICHARDEM KRAJČEM?

s    RICHARDEM    KRAJČEM  ?

s  RI CHAR DEM  KRAJ ČEM ?

s  R I CH A R D E M  K R A J Č E M ? !

Že bylo v závorce "a s jeho Karin" jsem absolutně nevnímala, v tu chvíli nepodstatné.

Viděla jsem ten, pro ostatní snad nenápadný a zapadlý dotaz, div ne se zvukovými efekty; zmnožený, zvětšený, psaný velkými tučnými písmeny. Zcela oslněná jsem zareagovala snad vteřinu po jeho zveřejnění.

"PANEBOŽE JÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!"

Takže mi to dala.

"Vymyslete otázky na pana Krajča a jeho ženu a poté dejte rozhovoru formu. Je to pro lékárenský magazín, myslete na to. A neptejte se tak, aby mohli odpovědět jen ano nebo ne!"

Celá rozechvělá jsem přitakala. ANO MÁ PANÍ!

Jakože co že?! Můžu, smím - moment... já jsem oprávněna zhotovit dotazy pro Krajča?! TY VOLE! DO PRDELE! - Přesně tohle jsem si, nelžu vám - a vy mě z toho ani nepodezíráte - pomyslela.

Den předtím jsme ve škole probírali, jak takový novinový rozhovor vypadá, jaký jsou jeho náležitosti, úskalí, co je to perex, jaký má být titulek, medailonky, jak to celé pojmout, podat, neposrat...

Zkrátka se to celý zázračně sešlo - tedy až na to, že právě stojím za kasou butiku. Poslední den před uzavřením. 

Všichni pryč! Slevy skončily! Zavíráme krám! Leťte domů, čtěte knihy a noviny! Jdu se ptát Krajča, proč se tak změnil! Řvalo to ve mně preventivně na případné zákaznice, které naštěstí už asi doma byly. Protože na letišti naštěstí ne.

A tak jsem začala tvořit otázky. Přirozeně jsem nejdřív celou událost oznámila do s maminkou. Všichni včetně bráchy mi začali posílat náměty. I já jim předložila svoje.

"Hele, seš blbá?! Ptáš se jí (Karin) jestli se její knížka dobře prodává, když se všude píše, jakej je to bestseller? Prober se, jako!" Píše mi Kiki.

A maminka psala, že by jí skutečně zajímalo, jak to opravdu bylo s tím Gottem. Jak se to Richardovi tvořilo, s vědomím, že je to naposled...

Uznávám, že jak nedávám bulváru moc příležitostí mě zasáhnout, nemám jaksi zásadní info. Zato mám informátory!

Tudíž jsem stvořila dokonalé dotazy a vyčkávala odpovědí.

Za týden přišly. ONI SKUTEČNĚ ODPOVĚDĚLI!

Dál se dělo to, že jsem rozhovoru dávala tu formu. Zpřeházet podle potřeby otázky, dát tomu spád, nezasahovat přitom do odpovědí, jen opravit případné překlepy... Vymyslet titulek a pár úvodních vět. Taky medailonky. Musím říct, že tyhle mi jdou líp, než řekněme vepřové. Nehledě na pomoc od pinzety.

Z redakce přišla ještě jedna výzva, které jsem se chopila, a to dodat článek na téma povánoční detox, ale to už mě tolik nebavilo. Když to srovnám s rozhovorem. Já chci psát co chci, detox mě zrovna moc nebere... Ale holt redaktorka elév si nemůže vybírat! 

Jedna jiná paní profesorka nám, jako zápočtovou seminární práci, kromě testu, zadala téma "rozhovor". Vymyslet si ho nebo udělat třeba s bráchou, je to fuk. Hlavně ať má spád, hlavu a patu a všechno, co mít má.

Poslala jsem jí tenhle, a později mi došlo, že pokud mi ho zkritizuje, budu v háji dvojnásob. Nebude zápočet a vyjde mnou blbě vedenej rozhovor! Což je nesrovnatelně horší. Byla jsem jako na trní, než za pár dní přišla reakce:

"S chutí jsem si váš rozhovor přečetla, vaše práce je moc dobrá."

Takže jsem si tááákhle oddychla. A teprve bylo co slavit! Protože tohle je pro mě velká věc.

A jestli vás zajímá, co na můj dotaz Richard odpověděl, zajděte si pro ten plátek do lékárny. 

"Kiki, to se mi na tý škole děsně líbí, že můžu text z praxe uplatnit i ve škole! A že ta škola dává člověku zároveň zpětnou vazbu..."

"Dane! Pusť dětem ten Babyshark hlasitějc!"