Nehoupej stánkem, Dane!

 

Vrátím se k tomu, jak jsem vám psala o svých respondentech k rozhovorům. Po nějakém čase musím říct, že všechno je jinak. A dodat povzdech: Jak jsem byla naivní!

Když jsem si myslela, že souhlas s rozhovorem znamená tutovka, že rozhovor bude. To neznáte naše celebrity… Řeknou jo a od té chvíle nemají čas. A vůbec je nezajímá, že jste pro ně hodinu tvořila otázky na míru, že jste si o nich načetla, zjišťovala, dala si práci. A když se připomínáte, úplně cítíte, jak jste otravná. Dotěrný hmyz, kterým nechcete být.

Když se takhle odmlčel Patrik Hezucký, a nikdo jiný nebyl narychlo k sehnání, málem jsem to vzdala. Psala jsem do redakce, že je to těžší, než jsem si představovala a že bohužel nemám nikoho. Žádný rozhovor. Šéfka nato, že se mám obrnit a zkusit kohokoliv, byť nakonec nepůjde o dvojici umělců, jak prioritně chce. Zbývaly tři dny do uzávěrky, když jsem dostala „volnou ruku“. Nemusím shánět dvojici. A vím, že brácha se zná s klukem, co jako dítě hrál jednoho z těch, kterých „bylo pět“.

No tak sem s ním!

„Dobře, zeptám se ho a případně vás propojím,“ slíbil Tom. Mladík souhlasil, a ačkoliv dávno nehraje a jako hvězda se necítí, ozval se mi, a ještě ten večer jsme spolu po telefonu proklábosili asi hodinu. Odpovídal na moje otázky a vyprávěl tak zajímavý historky, včetně toho, jak se vůbec dostal k natáčení, kde ještě hrál, co nakonec vystudoval i jak žije dneska, že mi přišlo hrozně líto, když šéfka napsala, že na poslední chvíli sehnala dvojici. Nezajímavou dvojici, z mýho pohledu. Protože ani jednoho z páru neznám a nikdy jsem o nich neslyšela. Navíc jsem měla materiál, co stál hodně za to. Za uveřejnění a přečtení. Byla jsem o tom přesvědčená už po pár minutách rozhovoru, že nejde o nějakou náhražku, ale o naprosto plnohodnotný dialog. Nicméně, v aktuálním čísle vyšel rozhovor s tou dvojicí.

Holt, jakmile bude k mání dvojice, dostane vždycky přednost. Čeněk Jirsák může být leda uvnitř, jako součást magazínového čtení, ne na titulce. Přijde mi to dost škoda. Ale co nadělám, můj časák to není. A tak napříště sháním znovu dvojici. Spočívá to opět v tom, obeslat přes sociální sítě či maily slavné dvojice umělců nebo zkrátka známých osobností. Z padesátky obeslaných zareagovala jediná. Zuzana Belohorcová. Namluvila mi milou hlasovou zprávu, že do toho s manželem jdou a ať pošlu otázky. I přesto, že on je ve Španělsku a ona v Bratislavě. Ukázalo se, že když se chce, všechno jde. Pár dní nato jsem měla hodinový telefonát číslo dvě. Tentokrát s Vlastou Hájkem, jejím mužem. Vyprávěl o úprku z USA, vzpomínal na seznámení se svou ženou, srovnával zdravotnictví mezi kontinenty, zkrátka vyčerpávajícím, a hlavně upřímným způsobem odpovídal na všechny moje otázky. A já zjistila, že mě tenhle způsob rozhovoru prostě baví. Po telefonu, když jsme oba připravení a hovor si smím nahrávat. Jo, ano, nevyjde to na první dohodnutý termín. Zavolám v domluvených sedm a teprve přijíždí domů. Zavolám za doporučenou čtvrt hodinu a furt nic. Další den se znovu netrefím – ale! Zavolá mi zpátky a vyzve mě: „Tak pojďme!“

„Víte, já jsem právě ve stánku, smažím hranolky, můžeme si zavolat večer?“ :))

 

Další téma, co tu dneska mám, je právě stánek. Nevím proč, ale jsem opět v pozici ne nepodobné té butikové. Minimálně si mě Kiki s Danem stejně dobírají. Je pravda, že důvod by i měli. Já totiž zjistila, že mám problém s počty. S počty ve stresu. A nejen já to zjistila… Dali mi k ruce kalkulačku, abych rychle věděla, kolik vrátit na tisícovku, když mám dostat jen 178,-. Například.

Dobře, dobře, já vím, že je to pro první třídu, ale připočtěme tu trému!

Do toho neklid. Dan na mě od grilu mluví, jestli jsem zjistila, jaký chce zákazník dip a na zákazníka přese mě volá, jestli chce burger víc nebo míň propečený, zákazník mi současně nabízí nějaký prachy navíc, jestli mi to prej pomůže, což absolutně nechápu, proč by jako mělo… Prostě teď všichni ticho, než to tady spočítám!

Když chvíli nikdo nechodí, dostávám příklady na procvičenou. Kiki, která zastává nejvyšší post paní „Stánkové“, péruje Dana, který si celou dobu jen myslí, že šéf jeho stánku je on, jestli má všeho dost, jestli očekává, že může najednou přijít větší objednávka, jestli objednal, co dochází atd. Dan se nejprve vzpouzí, aby mu dala pokoj, že ho kontrolovat nemusí, Kiki se zlobí, že ze zkušenosti s ním ví, že musí, Dan s sebou otráveně řízne o stěnu, až se s námi stánek zakýve a Kiki zvolá: „A nehoupej stánkem, Dane!

Do toho ulicí prochází lidi, co právě opodál dojedli burgera. Kiki do mě dloubne: „Zeptej se jich, jak jim chutnalo!“

„Jak vám chutnalo?“ Volám na ně nečekaně.

Oni překvapeně kouknou, jako by chtěli odvětit, co je mi do toho a Kiki se rozesměje. A Dan, který neslyšel, že mě na dotaz navedla, mi povídá: „Ty se jich ptáš, jako bych do toho burgeru mlel psí hovna a oni to nepoznali!“

Tak takhle my se tam máme, samá legrace. Co na tom, že ze mě. Ty zápisky ze stánku si pak za rámeček nedají! :)

 

PS: Říkala jsem vám, že budu tetou po pátý? Tipněte si, od který ségry ;)