Vždycky jsem vám vyprávěla o svých životních peripetiích. A že jich bylo! Kolikrát jsme se tady společně dojali i zasmáli. Protože můj život je tragikomedie jak vyšitá. A nic nenaznačuje, že by tomu mělo bejt jinak. Jen už nemám tolik času o tom psát. Zavalila jsem se totiž prací...
Dneska mám vyprávění o tom, jak
jsem objevila pozoruhodnou a zábavnou činnost, do který jsem se hned
zamilovala. Začala jsem upravovat dabingový dialogy.
Jde o to, že úpravce dostane
doslovný překlad a film v původním znění, najde tichej kout, nasadí sluchátka,
aby mu neutekl ani vzdech, a všechny věty, každý slovo ve scénáři přepíše tak,
aby šlo herci na snímku do pusy. Procitla jsem z domnění, že o to se
snaží až dabér.
Je fakt, že z mý první
úpravy se o to snažil. Bylo těžký se to naučit. Jelikož taková angličtina,
natož francouzština mají v mluveném projevu kratší fráze, tak se text hlavně
zkracuje, a když si člověk nepovídá s hercem dost nahlas, může zkrátit
málo.
Školení od režiséra dabingu mi
tolik nedalo jako přítomnost u natáčení. Tam herci četli mnou upravený věty a
vypadalo to tak, že už na obrazovce už dávno mluvila třetí postava, když dabér
ještě mluvil za tu první. Rejža řekl STOP a muselo se zkracovat a vymejšlet,
jak to říct na pár slov, aby se ke slovu dostali i ostatní. Jeden herec ve studiu
zahlásil: „Vítejte u filmu Uprav si sám!“
Já se v duchu zařekla, že
napříště po mně nebudou muset měnit ani čárku. Domluvila jsem si návštěvu i na
dalším natáčení. Usadili mě vedle režiséra a já mu tak dobře viděla pod taktovku,
abych tak řekla. Sledovala jsem, jak herec zpoza skla čte můj text a ten přesně
sedí herci na obrazovce. Aspoň co do dýlky. A vysloužila jsem si pochvalu a
další práci, takže jsem odcházela úplně spokojená.
Pomohlo mi pochopit, jak je při
úpravě důležitý text opravdu přeříkávat nahlas a přehrávat scénu spolu s hercem.
Takže u nás doma to teď vypadá
tak, že Adrianek kouká na pohádku a do toho poslouchá moje dramatický dialogy,
výkřiky, hádky, i milostný scény… Nejdřív co chvíli vstal a šel se mi podívat
na monitor, o co tam jako kráčí. Teď už si zvykl a nevzrušuje ho to. Leda
slyší, že někomu nadávám. To ho ještě bere.
Když pak byl u svýho táty a já na
tom makala sama doma, odhalila jsem i stinnou stránku týhle báječný práce. Byl
večer, už po setmění a já upravuju kriminálku, kde navíc řádil duch… Nikdy jsem
neměla ráda, když se ve filmu děly zlý věci. Zásadně takový nesleduju. Pak to
mít v sobě a blbě spát…
A teď za tmy sama doma sleduju vraždu
na hřbitově, kde straší, a když už se to nedalo, zaklapla jsem comp. Dost jako.
Ale pak si říkám, no jo, ale přece jim do tý televize nenapíšu, že jsem se bála…
Tak jsem to zas otevřela a statečně provolávala s hrdinným policistou: „CO
JE TO ZA DIVADLO? NA DUCHY NEVĚŘÍM!
Snad si sousedi nemyslí, že jsem
bláznivá. I když vlastně neví, že věřím… :)
Žádné komentáře:
Okomentovat